Zahrada Života

Zahrada Života

Aneb regresní terapií k ženskosti

Nedávno se mi podařilo shlédnout seriál o královně Šarlotě, chrabré to ženě, která kromě toho, že svému královskému muži povila patnáct dětí, prokázala i velkou vnitřní sílu, když svého duševně chorého manžela dokázala milovat a podporovat v dobrém i ve zlém. A hned mi to připomnělo  jednu nedávnou regresní terapii.
     Začala ke mně chodit dáma, která měla v nepořádku to, co Slováci tak pěkně nazvali. Podvozok. No vlastně dost trefně. Je-li naše fyzické tělo karosérií a my šoférem v něm, tak ta část těla od pupíku dolů by podvozkem i býti mohla. Porucha podvozku se projevovala poruchami menstruace, silným ekzémem v inkriminované oblasti, ztrátou chuti se odevzdati muži svému a sdílet s ním krásné to věci manželské. Nešlo to, drhlo to, nemazalo. Asi došel olej. A ten motorový bych si v těchto partiích radši ani nepřestavovala.
    Pomalu a postupně jsme uvolňovaly první i druhou čakru, vždy jsme při etikoterapii objevily komplexy zablokované ženy, které se v těle pořádně zacpaly energetické dráhy. Našly jsme příčinu, dáma změnila postoj, energie se vždy o trošku uvolnily a bříško otevřelo. Repertoár byl bohatý. Od odporu k ženskému tělu, strachu z fyzického násilí, prožitého znásilnění až k pochybnostem o sobě a postoji, že není hodna lásky, protože není dost dobrá. Rozhodně jsme se nenudily a terapeuticky jsme použily všechno dostupné. Etikoterapie a meditace nám pomohly najít postoj a řešení, kraniálka ho ukotvit v mysli a těle a emoční skenarové čtverce dočistit a doslova vtisknout frekvenci nového postoje do elektromagnetického pole bytosti. Občas došlo i na regresní terapii, protože spoustu našich emočních a postojových skvostů si neseme z předchozích tříd našeho života.
    Při jedné z regresních terapií se naše dáma ocitla na královském dvoře, soudě dle oblečení trošku dříve než za dob královny Šarloty, ale v roli velmi podobné. Bylo na ni tlačeno ze strany tchýně, manžela, dvora, lidu a bůhvíkoho ještě, že musí porodit dědice. A nejlépe chlapa. Na rozdíl od Šarloty, která se do svého krále zamilovala na první dobrou, tudíž neměla s naplněním svazku manželského problém, naší dámě byl královský manžel příšerně odporný. Na lůžku si okamžitě překřížila nohy a vydala ze sebe: „ Jemu? Nikdy! Vždyť je odpornej! Smrdí jak tchoř, z huby mu trčí křivý zkažený zuby a jeho dech je biologická zbraň! By mu nepomoh ani respík FFP3!
A tu špinavou odpornou věc, co mu visí pod břichem chce jako cpát kam? Do mě? Nedám!“
    V tu chvíli jis začaly hodně bolet dotčené partie na znamení, že nakonec asi dát musela a nikdo se jí na to neptal. Vzpomínky uložené v mysli tam prostě zůstávají a uložené bolestivé emoce v nich jsou jako barevné kuličky v sáčku. A tím, že pytlík otevřeme, kuličky umyjeme…zde jsem se zarazila nad tím, co se mi to samo napsalo:-)) No je to vlastně k tématu. Abychom se mohly otevřít pytlíku a kuličkám v jakékoli podobě, je třeba to celé nejdřív přijmout. Jemně a s citem rozvázat šňůrku a emoce vypustit ven, aby se kuličky našich emocí změnily v perly poznání a naší vnitřní síly.
    Dáma se vyplakala, uvolnila a její emoční kuličky ušpiněné bolestí a strachem byly nyní k dispozici na tvorbu nového postoje. Jako materiál, z kterého můžeme vytvořit sebe v nové podobě. Začala přijetím zodpovědnosti za výběr této cesty a svou vnitřní sílu použila na přepsání vzpomínek na přijatelnější verzi. Znovu se vrátila do té situace a manžela si získala pro spolupráci. To znamená v první řadě ke spolupráci na poli hygieny. Potom si představila své budoucí dítě, žádaného následníka. Nabídla mu energii svého Srdce, jemné vedení a spolupráci v tomto světě a hledala, zda se najde bytost, které by se její energie líbila. Našla se. Manžela odnaučila barbarským způsobům a ukázala mu, že děti se dají tvořit i vědomě, že se jejich Srdce dá cítit a spolupracovat s ním ještě před tím, než to jejich tělo vůbec vznikne. A že se všichni tři můžou cítit a vnímat hlavně svým Srdcem. Její tělo na to odpovědělo uvolněním, prokrvením a radostí v duši.
    Ekzém jí zmizel do pár dní, bolesti přestaly a madam má zase chuť sdílet lože manželské nejen za účelem kvalitního spánku, ale především za účelem kvalitního sdílení. A podle dostupných informací se jim to i daří.
    Znovu jsem si vzpomněla na královnu Šarlotu a situaci, kdy lady Violet sdělovala lady Agátě, že její zahrada znovu rozkvetla. A já jsem si na tom uvědomila, že tou živou vodou, kterou zaléváme naše zahrady Života, jsme my samy. Je to naše sebeláska, radost a chuť žít. Pozornost, kterou jsme ochotné samy sobě věnovat, protože právě ta je tou mízou, která vyživuje naše buňky, orgány a zahrady. A naše studny lásky, radosti a rozkoše nám nevyschnou tehdy, pokud nevyschneme my samy. Může se nám stát, že se nám někde zacuchalo potrubí, ale vše se dá narovnat a opravit, pokud opravdu chceme. Naše Srdce je nevysychající zásobou našeho Života, náš zdroj radosti, síly, náš pramen. A tu nejsilnější trubku bychom měly mít právě do něj. Abychom se nikdy nepřestaly cítit, milovat, vážit si sebe a podporovat se. Protože pokud to dokážeme trvale se sebou, otevíráme si brány ke sdílení nejen lásky fyzické s milovanou osobou, ale i lásky nepodmíněné, ze které rostou ty nejkrásnější květy v zahradě Života.