Váhy srdce

Váhy srdce

Aneb čakra srdce a etikoterapie

Jednoho rána na cvičení dorazila jedna dáma později. A hned spustila: „ Baby prepáčte. Parchanti nevdační. Nič im nie je dosť dobré, ničoho si nevážia. Ja sa môžem aj pretrhnúť, aby domácnosť fungovala a im je to všetkým, do riti, samozrejmé.“ Všechny jsme se pobavily, že je nám to nějaké povědomé.
    Po cvičení jsme se u kávy začaly zabývat tím, co nás na tom vlastně irituje a odkud pramení ty naše frustrace, pocity zbytečnosti, že ať doma udělám, co udělám, každému je to jedno a za chvíli je tam ten bordel znova. Dospěly jsme postupně k závěru, že je nám líto té energie a pozornosti, kterou věnujeme a zdánlivě k ničemu. Nikdo to neocení. Tak to teda budeme muset ocenit samy, řekly jsme si. A začneme tím, že si své investované energie a pozornosti budeme vážit. Uvědomily jsme si, že to nejcennější, co si můžeme vzájemně dát, je právě naše pozornost. Částice naší pozornosti obsahují kus nás, kus našeho života. Věnujeme-li tedy pozornost, věnujeme tak život. Náš. A to není samozřejmé.
    Jen naším srdcem, naší vnitřní moudrostí, která vznikla spoluprací našeho vědomí s podvědomím, dokážeme zvážit investovanou a přijímanou energii. Pokud jsme jí otevření. Něco zvážit, posoudit, můžeme až tehdy, kdy jsme ochotni si požadovaného jevu všimnout. Kolik věcí se okolo nás děje a my si nevšimneme. Kolik energie nám věnovali naši rodiče, kolik toho pro nás udělali a my jsme si toho vůbec nevšimli. Přišlo nám to samozřejmé, že věci okolo nás fungují, aniž bychom řešili proč a jak a kdo svou energií uvedl hmotu do pohybu. To jsme schopni docenit až v dospělosti, kdy budˇ máme sami děti a investujeme a víme, že i naše ratolesti to považují za samozřejmé anebo tehdy, kdy nám už v srdci fungují váhy života, kdy jsme vnímaví k přicházející energii a pozornosti druhých. To, co vnímáme, dokážeme i ocenit a vážit si toho. A tak se energie postupně předává i s uvědoměním, jak těžké je být rodičem, manželem, pracovníkem, přítelem, kolik věcí vykonáme, kolik energie investujeme a nikdo si to nevšimne, protože je to samozřejmé. Až s výměnou generačních rolí si uvědomíme váhu toho, kolik jsme dostali a vůbec to neocenili. Ale nikdy není pozdě. Uvědomění si hodnoty darů, které jsme dostávali během života, je stav naší mysli. Ten rozkmitá magnetické pole v nás a mění náš postoj.Vlastně se my měníme v postoji k okolním událostem. A najednou je nám bližší v srdci pokora a vděčnost za všechno, co pro nás někdy někdo udělal a už víme, že to nebylo samozřejmé. Že to toho druhého stálo čas i energii. A srdce rozkmitané vděčností a pokorou v sobě nese novou dimenzi kmitání Života a tou je větší otevřenost. Schopnost dát i přijmout vědomě. Schopnost sdílet a ocenit. Když si uvědomujeme, kolik darů dostáváme, a není to vůbec samozřejmé, máme pak větší chuť do života a radost z něj, což nám posílí i imunitní systém.
    Pokud si ostatní nevšimnou, nevědí, kolik energie nás stojí fungující domácnost, fungující vztah, práce, nebojme se projevit. Mnohokrát si prostě jen nevšimli, neuvědomili si, kolik činností život obnáší. Nebojme se komunikovat, učit naše blízké váhu energie a života. Potlačení frustrace z toho, že děláme jak sprostí a nikdo to nevidí, nám nejenže čakru srdce zavírá, nese únavu a vyčerpanost, ale obírá nás i o chuť do života. Jednoduše pozornosti k životu je třeba se naučit, i nám to nešlo hned a ruku na to naše srdce, i tedˇ si taky mnohdy mnohé nevšimneme.
    Pomoct by nám mohl soucit se sebou, s naším bývalým já uzavřeným do programu a pohlceným životem, kde jsme si ani nevšimli, jak rychle a jakým způsobem život běží. Postupně a pomalu jsme se učili žít přítomněji a vnímavěji a teď to můžeme naučit naše blízké tam, kde máme pocit, že i oni potřebují zpomalit a lépe vnímat. Učme je na vlastním příkladě, ukazujme jim, jak si my vážíme jejich přínosu pro nás. Učme je jemně, s citem a soucitem a zároveň si přitom ověřujme sílu naší vnímavosti, schopnosti ocenění a soucitu. Nesuďme, ale posuďme, jak můžeme být nápomocní. Potom využijeme naši čtvrtou čakru naplno. Neboť čakra lásky a soucitu se může otevřít jen v prostředí lásky a soucitu. A to prostředí jí tvoříme my sami. Schopností vážit si života a zvážit, co všechno k nám přichází a co všechno od nás odchází. Silou naší moudrosti a pozornosti to můžeme udržovat v rovnováze. Aby se jazýček vah srdce nevychyloval ani na jednu stranu. Čakra srdce má totiž ráda harmonii. Taky naději, že se znovu nadechneme, že opět vyjde slunce. A že vždy můžeme začít znovu a všechno je v univerzu opravitelné, pokud to opravit chceme.
    Po nějakém čase jsem si všimla, že už si jinak vážím, když dostanu květiny od klienta, palačinky od kámošky, mátu z trhu nebo čaj. Umím už jinak ocenit práci číšníka v kavárně nebo paní na poště. Najednou mi nic už nepřijde samozřejmé. Vím totiž, že každého jednoho z nich to stálo energii a čas. Dám jim najevo, že znám váhu jejich daru a společně pak můžeme sdílet krásnou energii našich srdcí. Ochotu se vzájemně obohatit.

    Při jedné meditaci, kdy jsem se snažila postojem své mysli otevřít všem darům, které jsem dostala, všemu, co v životě mám, zvážit jejich hodnotu a vážit si jí, jsem si všimla bolesti na hrudníku. Když jsem se statečně pokusila přestat kontrolovat, co ke mně přijde a nevím o tom dopředu, hrudník povolil a ze středu mi vyběhl proud zlatého světla. Zaplavila mě záře, pocit čistoty, otevřenosti, ochoty podporovat a milovat. Také odpouštět a soucítit. Bez podmínek.
    Ten den ke mně přišla na terapii asi jedenáctiletá slečna. Shodou okolností jsme se učily, co je naše srdce, že nás chrání jako obrovské ruce okolo nás, když zrovna nejsou rodiče nablízku. Že právě těmi srdíčky jsme spojení a můžeme se cítit a vnímat. Šlo jí to výborně, uvolnila hodně strachu ze samoty, a potom mi začala popisovat barvu srdce rodičů a sourozenců. A pocity z nich. A na závěr se mi podívala do očí svýma nádhernýma čistýma očima a řekla, že to moje je zlaté. Dojalo mě to a slíbila jsem sama sobě, že zlaté už zůstane. Že udělám všechno proto, aby mou čistotu srdce už nikdy nezkalila pýcha, sobectví, odsuzování, žárlivost či odpor. Že pokud jsem se tohoto stavu jednou dotkla, je mou povinností na poli Života tento stav mysli otevřeného srdce posilovat a chránit. Milovat a soucítit, vážit si i zvažovat a inspirovat k lásce a naději všechny ty, kteří se mému srdci otevřou.