Trpitel a tvořitel

Trpitel a tvořitel

Aneb etikoterapie a utrpení

Trpitel a tvořitel. Dvě zdánlivě podobná slova, která ale vyjadřují obsah s opačnou polaritou. Ten
první dokazuje že to nejde, ten druhý hledá cestu, jakou to půjde. První je ve fázi slabosti a
rozkladu, druhý využívá svou sílu na tvorbu nového. A velmi často se dostáváme z krizí a
nepříjemných situací tím, že začneme u trpitele a v tom lepším případě se k tvořiteli nějak
dostaneme. V tom horším někteří trpí statečně celý život a dávají to patřičně najevo.
Pár takových trpitelů, věřím, že dočasných, se sešlo v nedávné době u mě na terapiích.
Vždy se s pokorou podívám do zrcadla, jak jsem na tom. Může nastat varianta, že mám postoj
opravený a poskytnu návod, jak to šlo mě. Nebo zjistím, že mám též rezervu a s vděčností
pokračuji na posilování zdravého postoje. V tomto trpitelském případě jsem zadala svému Srdci
otázku a hned se mi vybavila scéna z Pelíšků, kde na nesmělý dotaz Simony Stašové týkající se
vulgárního nešvaru ve slovníku její dcery, odpověděla Eva Holubová zcela nekompromisně: „Jo.
Šebková taky.“ Takže jo. Serafínová taky.
Dalo se to čekat. Kdo by si občas rád nepostěžoval, jak to má těžké. Kdysi jsem svou
duchovní cestu začínala jako totální oběť, trpitel jak vyšitý, a doufám, že jsem to dotáhla k
poctivému tvořiteli. Ale nikdy nekončící cesta k sebezdokonalování nás vede stále hlouběji na
jemnější úrovně a tam se prostě občas nějaká ta neřest objeví. Proto si už nikdy nedovolím říct, že
mám něco vyřešené, protože jeden nikdy neví, co skrývají hlubiny jeho podvědomí.
Cesta trpitele, oběti utápějící se v rezignaci a stagnaci, je cestou slabosti, kdy člověk
dokazuje, jak je všechno blbě a nic stejně nemá cenu. Dožaduje se tím pozornosti okolí, kdy se mu
ze začátku ostatní i snaží vyhovět, vysvětlit a podpořit, než přijdou na to, že je to stojí jen kopu sil a
skutek utek. Dotyčná oběť totiž řešení nechce, ona chce trpět a být litována. Krmí se tak poctivě
energií dodávanou ochotnými krmiči a ošetřovateli. A na nich je, jak dlouho to vydrží.
Mám dojem, že trpitel svým trpěním tímto způsobem volá o pomoc, o kterou nedokáže
požádat přímo. Nemá na to sílu, neví jak, stydí se, a tak prosí o lásku, přijetí, pozornost jen v
možnostech, které má. Nebo také nevěří, že je pozornosti a lásky hoden a je možné je dosáhnout.
Že je možné být naplněný a šťastný. Nedokáže to, co mu chybí, najít v sobě. To si žádá soucit, ale
také uvědomění, že ukázat cestu můžeme jen tomu, kdo ji vidět chce.
V našich lidských životech se bolestem a nepříjemnostem nevyhneme. Jako by byly
nástrojem našeho Vyššího Já, našeho Srdce, k našemu vyčištění a sebezdokonalení, pokud jsme
tomu otevření. Zjistila jsem, že ty nejbolestivější události v životě mi umožnily se nejvíc posunout
od lpění na iluzích a jistotách a upevnit se více sama v sobě. Vždycky, když jsem si myslela, že
jsem na dně a horší to už být nemůže, potkala jsem někoho, kdo na tom ještě hůře byl. A hned
jsem se z pyšné trpitelky vrátila k pokoře a vděčnosti za tu událost a vytvořila z ní pochopení a sílu.
A vždycky jsem přišla na to, proč jsem to potřebovala právě takto. Pomáhá mi připomenout si
jednoho pána, co seděl v Indii nejdřív po stromem a potom se probudil a osvítil, který řekl, že věci
a události nejsou dobré nebo zlé, že se v univerzu jen dějí. Napětí v nich tvoříme my, podle toho,
čemu jakou určíme hodnotu, protože na tom pro nás hodnotném potom lpíme. A když to ztratíme,
trpíme.
Všimla jsem si, že jako lidé stále žádáme víc. Od sebe, od společnosti, od druhých, stále
jsme nespokojení s tím, co máme. Chceme se měnit. Ne uvnitř, ale venku. Měníme si barvy vlasů,
očí, velikost prsou a zadků, oblékáme se hlavně stylově a věříme, že nám bude líp. Stále hledáme
venku uznání, ocenění, chceme se líbit a někam patřit a mít hodnotu pro tento svět. A když se nám
to nedaří, trpíme. A přitom by možná stačilo začít tvořit. Obrátit se dovnitř, protože vlasy, prsa i
zadky jsou pomíjivé, ale to, co si stvoříme za krásu uvnitř, tam zůstává. Jen je třeba si všimnout
energie, uspořádanosti a krásy toho, co už máme, co už jsme vytvořili, co obsahujeme. Naší
vlastní hodnoty. Tu máme už jen tím, že jsme. Nazvala jsem v sobě pýchou tu nespokojenost se
sebou, to honění se za nějakým ideálem, kdy si potom nevšimneme všeho toho, co už máme.
Venku i uvnitř. A není toho málo.
Ono je určitě v pořádku, dělat si v životě radosti, ale neměli bychom na nich lpět. Prostě
bude — dobře, nebude — taky dobře. Lpění je takové lepení na předmět dosažené touhy a pokud
se na něco přilepíme víc, než je záhodno, vytvoříme v sobě napětí. A to naše Srdce má tendenci
vracet věci a stavy do rovnováhy, a tak nám vezme to, na čem visíme. Pro vyrovnání. A my zase
trpíme. Prevencí je zůstat ve svém středu nejen ve středu, ale pokud možno celý týden, nelpět a

uvědomovat si, že tou největší hodnotou a jistotou pro sebe jsme my sami. A že je toho kolem nás
i v nás tolik, za co můžeme být vděční.
A pokud nás potká situace, kterou bychom nazvali bolestivou a nepříjemnou, zkusme před
ní neutéct. Nebát se bolesti, ale naopak do ní vstoupit. Můžeme i chvíli trpět, prožít ten stav a
uvažovat, z čeho pramení, kde je jeho příčina. A pokud si v té bolesti najdeme bod vnitřní
rovnováhy a dokážeme tam položit otázky, vždy najdeme i odpovědi. A z jednotlivých odpovědí
můžeme začít tvořit porozumění celé situaci, odrazit se ode dna a vytvořit silné pilíře našeho
mostu porozumění. Vytvořme si z vlastní bolesti příležitost. Zesílit, uspořádat se, poučit se a získat
novou zkušenost a tím se připravit na nějakou další vlnu, která námi zatřese. Ale díky získané
nové síle už ji zvládneme líp. Už budeme mít břehy naší mysli pevnější, abychom z řeky emocí a
životní síly tolik nevylili do okolí těch břehů. A tím nezavlažili a nepodporovali oslabující postoje,
mentální a duševní stavy sebe samých. Naopak využijme sílu silné řeky naší mysli, opřeme se o
už dosažené poznání uložené ve vzpomínkách a vytvořme na těchto základech novou zkušenost.
Ta nás může posílit, pokud ji pochopíme, a stát se naší orientací a moudrostí na další cestě
životem. Vždy máme možnost volby, zda-li býti trpitelem nebo se stát (s)tvořitelem.