Tajemství lávového koláčku

Tajemství lávového koláčku

Aneb etikoterapie a pankreas

Čokoládový fondant. Krásný to dortíček plný čokoládové lávy uvnitř a čokoládové hlíny okolo. Bývá doplněn zmrzlinou a plně doplní i hladinu cukru v organizmu. Což se občas může hodit, ale také nemusí. Zvlášť v případě, kdy je slinivka břišní neboli pankreas v citlivém rozpoložení a vy na její nálady a potřeby neberete ohled.

            Slinivka hraje zásadní roli při trávení potravy a má klíčový význam při udržování rovnováhy cukru v krvi. Je velice citlivá, náladová a nadevše si cení rovnováhy. Dietetické i psychické. Z hlediska etikoterapie hlásí svým diskomfortem nesoulad hlavně ve vztahu lásky k sobě i druhým, v uvědomění si vlastní hodnoty, dopřání si toho nejlepšího, ukazuje touhu po sladkosti života a spokojenosti. Nebo také nespojenost s čímkoli, touhu po něčem lepším, po bezpečném a sladkém domově, neustálou kritiku, nevážení si sebe ani druhých nebo hluboké pocity viny.

            No a mě se povedlo tu svou slinivku pořádně naštvat. Právě lávovým koláčkem. Věděla jsem, že je poslední dny velmi citlivá. Bylo slinivkové období. V závěru roku jsme všichni hodně  pracovali na bezpodmínečném přijetí toho, co se nám děje, co máme a co nemáme. Čistili jsme v postojích nenaplněné touhy, zklamání měnili na zkušenost a sílu, a snažili jsme se přijmout a milovat— tedy chápat— sebe v maximálním rozsahu momentálních možností. Také v sobě tvořit stav štěstí a spokojenosti s tím, co máme k dispozici. Hojili jsme staré rány a bolesti a naše slinivky byly v plném pracovním procesu. Vyprávěly své individuální příběhy s podobným jmenovatelem.

            Všimli jsme si, že velmi často po něčem toužíme, ale zároveň si to nedovolíme, nedopřejeme. Pocity nízkého sebevědomí, podceňování se, nedůvěry ve vlastní síly a v Život, mnohokrát nesené například z dětství, nám brání se naplno otevřít, uvolnit a dopřát si to nejlepší. Ale jak si můžeme dopřát to nejlepší, když se nemáme rádi? A tak si v sobě ukládáme pocity a stavy, že si něco nebo někoho nezasloužíme. Mnohokrát sami sebe trestáme jen proto, že nejsme dokonalí podle nějakých iluzorních pravidel společnosti namísto toho, abychom se naučili cítit a vnímat Život v nás, jeho variace, individualitu a cenili si jí. Naučili se vnímat, kdo jsme vlastně skutečně my, otevřeli se sobě a Životu a vážili si jeho darů.

            Místo toho si svými pochybnostmi o sobě a nedůvěrou rozbíjíme záměry a přitahujeme rozporuplné události a stavy. Po něčem toužíme, ale zároveň máme strach z naplnění té touhy. Lidově se tomu říká, že nevíme, co chceme. Naše záměry nejsou podložené porozuměním tomu, co chceme a proč, a podpořené silou našeho Srdce. Neseme pak v sobě nesplněné touhy a zklamání z nich, pocity marnosti a zbytečnosti, což nám časem oslabí slinivku. Zhorší se nám trávení, stavy sliznic v těle, klesne imunita, v těle se drží voda, vnímáme celkovou slabost, mohou se objevit alergie, ekzémy a mnohé další.

            A tak jsme jako prevenci tohoto všeho nasadili nejen lehkou dietu, nějaké detoxikační prostředky, ale hlavně jsme vstupovali do vzpomínek s nevyhovujícím duševním stavem neboli emočním nábojem. Tomu je dost jedno, kolik uplynulo času a kde jsme co prožili, otravuje statečně naší duši a ovlivňuje naše kroky, dokud ho nezpracujeme a nepřeměníme pochopením na kvalitní zkušenost. Po každém zpracovaném příběhu v nás se potom cítíme svobodnější, uspořádanější a máme odvahu se otevřít sobě i ostatním. S větší chutí do života budujeme svoje láskyplnější Já.

            Ten osudný večer, kdy jsem své slinivce připravila kvalitní infarkt, jsem se nacházela s kamarádkami na večeři v oblíbené restauraci. Sice mi hlavou problesklo, že to sladké není nejlepší nápad, ale zvítězil pocit, že si přece zasloužíme a dopřejeme, a že to tak děláme vždycky, když se tu sejdeme. Tradice je tradice. A zdejší lávový koláček je vyhlášený. No tak nedejte si ho! Tak jsme si daly. A pak mi dala slinivka. Pořádnou ránu do břicha. Překřížila si ruce na svých prsou plných Langerhansových ostrůvků, zvedla ocas, naklonila hlavu a zavrčela na mě: „Tak to si přehnala! Já tu poctivě uklízím tvůj staletej bordel, namáhavě se přizpůsobuju nový frekvenci, najednou se mám nepodmíněně milovat a já se fakt snažím! A kde je tvoje láska a úcta ke mně? Já jsem ti vysílala, že bych radši lososa se salátem, ale ty ne! Necháš se zblbnout okolím, že sladké si zasloužíte a dopřejete si to nejlepší! A vůbec vás nenapadlo, že to nejlepší ve tvé představě nemusí být to nejlepší pro mě! Že já prostě nesnáším bílej cukr, mlíko a alkohol! Já ti dám víno na krvinky! Prd! Teď si to užiješ!“

            A tak jsem si užila. Čokoládová láva se nějakou kvantovou podivností proměnila na beton, břicho oteklo tak, že jsem vypadala, jak kdybych snědla slona, jemné slovo „říhání“ ( slovensky grganie) úplně nevystihovalo ty příšerné zvuky linoucí se z mých útrob a poté, co mi začal stékat pot po čele z pocitu, že se mi roztrhnou střeva, jsme oblíbenou restauraci opustily. No nevím, jestli ještě bude oblíbená.

            Doma jsem si uvařila trávicí čaj, břicho natřela éterickými oleji, pomačkala reflexní plošky slinivky, a hlavně jsem se slušně omluvila. Místo kritizování se, nadávání a stydění se, čímž ztrácíme dost sil, jsem nasměrovala pozornost do příčiny vzniklého jevu. Měla jsem odvahu pochopit a přijmout, že občas máme chuť „zapadnout“, držet partu, necháme se unést energií ostatních, chceme si udělat radost, dopřát si atd. Jen je potřeba si procítit, jestli to, co si chceme dopřát, je opravdu to nejlepší a pro koho. Naše chutě, přání a touhy osobnosti mnohokrát pramení z frustrace, nedostatku energie, deprese, rezignace nebo naopak z euforie a bujarých emocí a nikoliv z vyváženého harmonického stavu naší mysli, kdy si procítíme, co naše tělo a duši opravdu podpoří.

            Můžeme se přistihnout ve stavu a konání, které bychom mohli nazvat chybným nebo nerozumným. A máme možnost se kritizovat, vynadat si a mít z toho pocit, že jsme zase v něčem selhali, něco jsme nezvládli. Nebo se na to můžeme podívat tak, že chyby neexistují, jsou to jen ukazatele směru a stavu, že nám něco nevyhovuje. Minimálně nějaký pocit z nějakého činu. A inspirovat se ke změnám.

             Mně nevyhovoval stav, že jsem svůj vnitřní pocit neposlechla a chovala jsem se ke svému tělo s neúctou. Tolik toho se mnou už zažilo a prožilo, výborně mi slouží a já se k němu chovám jako čuník. Do své naftové audinky mimo jiné taky neliju benzín, když chci, aby mi dlouho vydržela. Tak proč to dělám svému tělíčku?

            Tak jsem si sedla na zadek, v mysli jsem se vrátila do místa, kde jsem zachytila signál těla, že chce lososa, a poslechla ho. Přepsala jsem v mysli své vzpomínky s radostí a chutí, že to příště udělám jinak. Že se svým tělem zůstanu ve spojení, protože je to momentálně moje auto, které jezdí na kvalitní stravu, a hlavně na kvalitní elektřinu duše, naší náladu. Mě jako obyvatele a vnitřní bytost potřebuje na to, abych tu rovnováhu hmoty a ducha udržovala silou svého pochopení, sebelásky a pozornosti. A najednou mi došlo, že máme spoustu důvodů si sebe vážit a milovat se, že právě my sami sebe známe nejlépe, jsme sobě tím nejbližším parťákem a ten nejsladší domov máme v sobě, ve svém Srdci.

            Na závěr dlužno dodat, že se mi slinivka během meditace uvolňovala a prohřála, a mě se značně ulevilo na těle i duchu. Mrkla na mě — jako že teda díky a odpouštím ti — a já jsem si tak nějak do hloubky procítila, že je krásné a cenné, když si i přes naše občasné „hříchy“ dokážeme odpustit a přijmout se takoví, jací jsme, a umíme si život vychutnat naplno. Protože pro sebe jsme tím nejlepším.