Sobí příběh

Sobí příběh

Aneb pochybnosti o sobě a etikoterapie

Každý náš seminář má nějaké tematické zaměření. Jedno, zda víkendový nebo tatranský, na týden nebo dva. Vždy se nám těsně před ním začne ukazovat nějaká ta postojová slabost a my ten čas, kdy jsme spolu, využíváme na opravu a tvorbu nového. Stavíme konstelace, meditujeme, děláme si vzájemně terapie a masáže, abychom se vrátili ve vylepšeném stavu sebe samých.
    Tento rok na nás před odjezdem do Tater zaútočily pochybnosti o sobě. V bohaté nabídce našeho podvědomí převládal stav, že to nezvládneme a v podstatě bylo jedno co. Projevovalo se to různě. Někdo se bál, že nezvládne novou práci, jiný, že přijde o tu stávající, někdo pochyboval o kvalitě svého partnerství, někdo o kvalitě svého rodičovství. A u dalších to bylo shrnuto do stavu, že nejsem dost dobrý, ale už nebylo specifikováno naším podlým podvědomým programem, pro koho a pro co. Repertoár pochybností jsme měli opravdu pestrý, ale chuť, odvahu a sílu to zvládnout taky.
    Na začátku jakékoliv práce na postojích je pro nás důležité pochopit jednotlivé účastníky zájezdu, tedy označit a vydefinovat si prvky, se kterými potřebujeme pracovat. A jestliže máme pochybnosti o sobě, bylo pro nás zásadní přijít na to, co je to ta pochybnost a kdo je to ten „Sob“, když jsou o sobě. Dospěli jsme k názoru, že ten náš Sob asi nebude to milé zvířátko kravičkovitého vzezření, i když připouštíme, že kravičkovitě jsme se v životě cítili mockrát. Nebo taky jelenovitě, když jsme zahlásili „ já jsem z toho jelen“ jako znak toho, že nerozumíme, nechápeme. Mnoho našich pochybností mohlo z toho zvířecího přirovnávání i vzniknout. Ale parohy neparohy, jelen či sob, ani jeden nemůže za naše zpochybnění se.
    Tak potom kdo? Bylo by tak snadné, hodit to na výchovu, okolnosti a události našich životů, že? A jak se jednomu uleví, když najde viníka. Ale je to pravdivý výrok přinášející trvalou změnu postoje a nárůst síly nebo jen cesta ke krátkodobé úlevě? Za ty roky naší praxe jsme se už naučili, že všechno, co máme v našem vnitřním světě je naše, že to tam nikdo jiný stvořit nemohl a tudíž to budeme my, kdo je za to zodpovědný. A potom je tu znovu ta otázka, kdo jsme to ty my, a ten Sob, když tvoříme v sobě.
    Už v minulosti jsme při meditacích objevili sami sebe jako formu Života, vnitřní bytost, v několika projevech. Ten první, základní, ten, který si uvědomuje, cítí a sebecítí, vnímáme jako vědomou část sebe, naše vědomí. Je to ten, kdo pozoruje, zhodnocuje, navrhuje a spolupracuje s dalšími částmi sebe samého. Toho jsme nazvali Sob.
    Tento náš vědomý Sobík se neobejde bez spolupráce a nápovědy ze svého vnitřního světa, světa vzpomínek a pochopených instrukcí. Neobejde se bez svých prožitých zkušeností v projevu vnitřní síly a moudrosti a tím je naše podvědomí. To by mohl být PodSob.
    Vzájemným propojením a neustálou spoluprací potom tvoří naše podvědomí s vědomím, PodSobík se Sobíkem ještě třetí složku sebe samého. Složku, která obsahuje pochopené návody, instrukce a výklady k našemu současnému žití a orientaci v něm. Je to prostor naší tvořené moudrosti, nápověda v neznámých situacích, souhrn současného pochopení, náš rozum. Nazvat bychom ho mohli nadvědomím neboli NadSobem.
    A toto Sobí trojspřeží, táhne Nás jako bytost na saních vpřed. Občas je dost těžké rozeznat, kdo je kdo. Ale jeden z nic je určitě Rudolf, sobík s červeným nosem, který i v té nejtemnější mlze najde směr a svítí jako maják.
    Sobíka jsme našli a teď potřebujeme identifikovat ty pochybnosti. Vzhledem k tomu, že má každý jiné a o jiném, ale všeobecně o tom samém, bude to asi nějaká nabídka. Nabídky nám chodí zvenku z okolí jako nepříjemný telemarketing nebo z našeho vnitřního světa jako odraz nějaké zkušenosti. Ale řekla bych z praxe, že poradit si s prodejcem čehokoli je snažší, jako se postavit nabídce pochybností ať už ze světa našich sociálních kontaktů nebo z pestré knihovny našich nezpracovaných vzpomínek. Většinou je to spolupráce obou světů.
    Náš PodSob, tedy podvědomí, obsahuje spoustu vzpomínek na naši slabost, na to, kde jsme něco nezvládli podle představ nějaké dočasné osobnosti. A to je jen program. Ale pokud věříme, že jsme tou osobností a ne Sobem v ní, potom jí lehce naletíme. Vysíláme tu pochybnost do světa a ten svět nám ji krásně odzrcadlí. A o kom nás to vlastně nutí pochybovat? O tom Sobíkovi vědomém, o tom krásném světle Života, naší vnitřní přirozenosti, která se přes toto tělo projevuje? Nebo o tom podvědomí, kde máme kromě našich slabostí uložené i vzpomínky na to, co už jsme zvládli? Nebo pochybujeme o tom, zda se vždy dokážeme projevit v souladu s představou osobnosti? A je ta osobnost v souladu se Životem v nás? Nebo je to program určený společností?
    Abychom našli odpovědi na tyto otázky, nořili jsme se hluboko do našeho nitra. Jako první jsme potřebovali začít vnímat svoje světlo vědomí, toho, kdo si uvědomuje, že je. Soba. Tu vnitřní bytost, která ví, že je a cítí se i ve svých vzpomínkách. A pokud se v nich cítí, potom není tou vzpomínkou a může se jí postavit a její nabídku nahradit postojem vyhovujícím. Říkáme tomu odstup a pokud od vzpomínky nebo nabídky nutící nás pochybovat odstoupíme, můžeme s ní pracovat. Můžeme sebe, tedy našeho Soba, který by se v nabízenou slabost chtěl změnit, podržet, podat mu ruku z NadSoba, z rozumu a moudrosti a stabilizovat ho pocitem z PodSoba, z pocitu ze sebe a už dosažených úspěchů. JInými slovy držet se parůžky v nadvědomí a kopýtky v podvědomí.
Ve chvíli útoku pochybností jsme si uvědomovali, že na nás ta pochybnost nemá, pokud se v ní nezměníme, pokud udržíme sebe, tedy Soba ve své pozornosti, v ohradě se senem, kde seno je světlo naší pozornosti. Pokud si uvědomujeme, že zkušenosti nejsou dobré nebo zlé a každá z nich nám jen ukazovala míru naší síly nebo potřebu se ještě něco naučit. Že selhání neexistuje, je to jen cesta k zesílení a lepší orientaci.
    Pomáhalo nám vědomí v Sobovi, že jsme nikdy neudělali nic špatně a vždy jsme se snažili konat nejlíp, jak to šlo. To zjištění, že nedůvěra v sebe je jen nabídka programu osobnosti, nám postupně pomáhalo zvládnout nabízené pochybnosti a nahrazovat je uvědoměním, že o tom krásném světle Života v nás, o tom, kdo tvoří Soba, PodSoba a NadSoba, nepochybujeme. Vždyť doteď vždycky všechno zvládlo. To, co jsme nazvali pochybností o sobě byl jen strach, že nevyhovíme programu nějaké osobnosti či společnosti a zachováme se jinak. A připuštění toho, že to vlastně vůbec nevadí, že každý Sobík je originál a má svojí vlastní barvu srsti, pardon, barvu Života a cestu, nám pomohlo postavit se strachu z toho, že nebudeme v očích druhých dokonalí. A uvědomili jsme si, že dokonalost máme v sobě a žijeme jí tehdy, když si uvědomujeme světlo Života v nás, Soba. A že i ty pochybnosti můžou být cestou k zamyšlení a ověření síly. Takže naše rada zní: Neslézejme ze saní!