Jak je důležité býti v „riti“

Jak je důležité býti v „riti“

Aneb od jógy k etikoterapii

Pozadí, zadeček, hýždě i riť. Škála názvů zadní části našeho těla je opravdu rozmanitá. Od výrazů anatomických až po ty jaksi pejorativní, bychom zde našli leccos dle rozpoložení nazývajícího a situace, ve které nazývá. Tato jinak velmi důležitá část lidského těla bývá i častým předmětem humoru a je v lidské řeči skloňována dost často. Ale jen málokdo a málokdy si uvědomí  její skrytý význam a to, jak velkou může být pomůckou na duchovní cestě člověka. Z hlediska etikoterapie bychom určitě našli souvislost mezi jedním z největších svalů lidského těla a naší stabilitou. A taky pozicí, na které sedíme a jak. Což se nám potvrdilo i v praxi.
    Jednoho sobotního rána jsem na semináři společně s ostatními probouzela své tělo ranní jógou. Nacházeli jsme se zrovna v pozici překážkového sedu, který je pro mne osobně velmi ošemetný. Několikrát už se mi stalo, že jsem tuto ásánu neprovedla dobře a zaseklo se mi cosi právě v hýždi a už jsem se nenarovnala. Přistoupila jsem tedy k cvičení jemně, zavedla pozornost do zadní části a snažila se nechat vést vlastním tělem, kam a jak se potřebuje natáhnout a uvolnit. A v tu chvíli mi došlo, co bylo předtím špatně. Prostě jsem se svého ctěného pozadí nezeptala, jak chce býti uvolněno a vnutila jsem mu svou představu a horlivost z hlavy. Horlivost se nevyplácí nikde, natož u jógy, takže odměnou mi byly týdenní bolesti a omezená pohyblivost namísto dobrého pocitu a uvolnění.
    Začala jsem tedy uvažovat nad tím, co to vlastně je, to nechat se vést tělem. Pozorovala jsem ten stav a pochopila jsem, že je to o směru naší pozornosti. Kde máme pozornost, tam máme sílu a energii. A větší citlivost. Takže dokážeme v místě naší pozornosti lépe vycítit, co se tam odehrává, jaké jsou potřeby a možnosti.
    A tak jsem oslovila ostatní s otázkou, kde mají právě pozornost. Odpovědi byly různé. Někdo byl u dechu, někdo u zadku a někdo u snídaně. Dokonce se objevily názory, že dotyčná ásána kromě protažení hýžďového svalstva nutí k akci i střeva, takže byli někteří též v záchodě. Zatím pouze v úvahách.
    Po humorné výměně ranních zkušeností jsme se shodli na tom, že rozptýlená pozornost lehce něco přehlédne a nemusí to být jen diskomfort v riťce. Že pozornost cíleně směrovaná nám, jakožto pozorovateli a obyvateli tohoto lidského těla, umožní udržení síly a energie tam, kde to potřebujeme a zvýší nám tak vnímavost a citlivost.
    Začali jsme tím, že jsme nejdřív našli toho, kdo má cítit a směrovat tok pozornosti, tedy nás. Potom jsme tu pozornost zapíchli tam, kde jsme potřebovali zvýšit vnímavost, do zadní části těla, jejího svalstva, úponů i kostí. Jinými slovy jsme se vydali zjistit, jak se má náš zadeček, co potřebuje a co pro něj můžeme udělat.
    A on začal vyprávět. Ukazoval nám, kde máme v životě napětí z vlastní pozice, kde sedíme na půl zadku, tedy nechceme vzít za své místo v životě zodpovědnost, kde se bojíme postavit se
za sebe, kde máme stažený ocásek strachem, kde se bojíme přiznat své vytoužené místo na slunci a mnohé další. Z ranního dýchánku jógového se rázem stal dýchánek etikoterapie, kde jsme byli vděční za zrcadlo nastavené naším tělem. Svoje oslabující životní postoje jsme si postupně opravovali a tím si vylepšovali i stav svého pozadí. Větší uvolněnost naší mysli se hned odrazila v uvolněnosti našich zadečků.
    Uvědomili jsme si i souvislost mezi naším středem těla, které na břišní straně kousek pod pupkem umožňuje napojení na pocit ze sebe, naše podvědomí, spojení s vnitřní silou a moudrostí a kostí křížovou, která je hned vzadu, naproti, kde nám riťka začíná. Pokud udržíme pozornost právě v této oblasti, jedno zda zpředu či vzadu, nejlépe ale ve středu, udržíme si spojení s naším vnitřním světem, silou dosaženého poznání, s rovnováhou vědomí a podvědomí, přinášející nám v praxi stabilitu a jistotu. Což je pro denní život poskytující neustále podněty k vybočení z rovnováhy přímo žádoucí. Je tedy fajn, udržet tam pozornost, spojení, kontakt. Jinak řečeno, pokud nejsme pozorností v sobě, ulítáváme do různých představ a iluzí, to vyčerpává a za chvíli jsme z  toho v „riti“. Kdežto pokud jsme pozorností v „riti“, nemusíme my býti v „riti“, ale v sobě, plní sil a koncentrace.
    Společně jsme dospěli k názoru, že být pozorností v podbřišku, udržet si stálou koncentraci na sebe samé, na právě probíhající přítomnost, není vůbec jednoduché, ale pro život velmi výhodné. Pak jsme citlivější a vnímavější nejen k našemu okolí, ale především k sobě samým a rovnováhou naší mysle se udržují v rovnováze i emoce, city a  buňky našeho těla a tím i zdraví. A někdy k navrácení do harmonie a uvolněnosti stačí nasměrovat svou pozornost.
    S humorem nám vlastním jsme z oddanosti k tématu na závěr ještě trošku aktualizovali Limonádovému Joemu jeho legendární kolalokovou hlášku:
    „Chceš-li správný život žíti, musíš občas v riti býti.“