Buddhovo prozření

Buddhovo prozření

Aneb etikoterapie a přístup k hmotě

Za devatero horami, devatero lesy, řekami a bůhví čím ještě na úpatí Himálaje, Mount Everestu na dohled, bylo jedno království. V něm žil a byl mladý princ. Měl zdánlivě všechno. Hmotné zajištění, teplou stravu, asi pět set manželek, hromadu služebnictva atd. Jenže uvnitř sváděl lítý boj. Cosi v něm bylo nespokojené. Vzhledem k věštbě, která předpověděla, že buď z něho bude velký panovník nebo velký mudrc, ho ctěný papá držel po zámkem, aby mu neutekl a nechtěl býti mudrcem namísto vladařem. Jenže napětí v mladém princi narůstalo. Každé vězení nutí vězně přemýšlet o životě mimo basu, byť luxusní, a tak jednoho dne proměnil svůj sen ve skutečnost a z basy utek.

            Venku ho čekal šok. Poprvé v životě viděl nemocné, chudé a jinak trpící spoluobčany a pro jeho velké Srdce a nesmírný soucit mu málem přeplo. Došlo mu, že ho drželi v umělém ideálu naprosto odtrženého od reality běžného dne tamní Indie a začal přemýšlet, jak všechny zachránit.

Sedl si pod fíkus a přemýšlel. Myslel si, že když se všeho vzdá, stane se asketou, že to pomůže. Ale ono nic. Tělo mu chřadlo, mysl slábla a v nějaké už halucinaci z hladu přišel na to, že třeba dopřát tomu tělu, co potřebuje, aby se mu lépe přemýšlelo. Nořil se hluboko do svého nitra, postavil se iluzím neboli představám nabízejícím od strachu po lpění, závislosti a ani bůh už neví co všechno. Až se mu jednoho dne rozsvítilo a jemu došlo, že pustit všechno neznamená hmotné statky, ale iluze a závislosti. A v tu chvíli se mu odlouplo vědomé tělo od fyzického a on si plně uvědomil, že je Životem, bytostí, samostatnou formou Života v těle člověka. Probudil se.  A tím pádem se mu otevřela cesta ke všem předchozím existencím a světlo jeho probuzeného Srdce dosvítilo do všech možných vzpomínek a umožnilo mu vyskládat souvislosti a definovat jeho vznešené pravdy.

            Svou cestu k osvícení se poté jal sdělit svým trpícím spoluobčanům, učil je za misku rýže a asi dost častou vzhledem na jeho pozdější nadváhu. Tehdy ještě neměli tušení o škodlivosti nadbytečných sacharidů, a tak jedli, co bylo. K životu mu stačilo jen málo, v Indii bylo teplo, kde spát vždycky bylo a ta rýže taky. Vždyť si tím spoluobčané napravovali vlastní karmu, pokud nakrmili svatého muže. A tak vytvořili spolek ochotných učit se, přemýšlet, meditovat a pracovat s vlastní myslí. Učil je vzít za sebe zodpovědnost, neboť co si ve svém vlastním světě stvoří, to tam budou mít. Neházeli to na nějakého Boha nebo osud, ale na vlastní postoje. Byli to takoví předchůdci Rychlých šípů s Mirkem Buddhínem na čele. A jak to tak bývá, našlo se i Bratrstvo kočičí pracky totálně nespokojené s cestou zodpovědnosti a karmy. Byly za kasty a ovládání druhých, tak se přece jenom líp vydělává a udržuje moc. Tudíž se nějaké Dlouhé bidlo rozhodlo a Mirka Buddhína otrávilo. No a on se nechal. Kéž jsou šťastny všechny bytosti, podotkl a elegantně  své tělo opustil.

            Po nějakých pár tisícovkách let se zase v jednom probudil. Nejdřív jako člověk, který si nějaký ten lidský osud prožil, aby se zorientoval v době a situaci, pak si rychle začal vzpomínat, že on umí být Sebou, osvítil se, probudil se a ono nic. Zjistil, že je to každému jedno. Že tu nikdo už Srdcem nevidí, Spasitelů, Ježíšů a kdejakých Buddhů je tu požehnaně, a když viděl, jak přetvořili jeho učení, dostal depku. Nechápal, na co tu je. Nerozuměl smyslu svého působení v tak šílené době. A navíc nedokázal pochopit uvedení peněz a hmotného bohatství do lidské síně slávy a honění se za tímto iluzorním majetkem.

            Uvědomil si, že se honit za majetkem neumí. Že už dneska nestačí nějaká miska rýže, ale že se tu musí platit nájem, jídlo, nafta a že už to není tak jednoduché zůstat nedotknutý a v nirváně. A tak místo pod fíkusem seděl na gauči a dál prohluboval své duchovní poznání. Hledal cestu, jak to, co má uvnitř pochopené a uspořádané, aplikovat v této moderní společnosti. A učil toho, kdo chtěl a našel ho Srdcem.

            Jenže se mu nedařilo finančně tak, jak potřeboval. Jeho Srdce mu touto cestou ukazovalo, že je třeba někde změnit postoj. Pochopil, makal, čistil vzpomínky a situace se zlepšovala. A potom to, co vydělal a šetřil na důchod, neboť pochopil, že tady už mu nikdo tu misku rýže nedá a v Tescu rohlíky pro jeho osvícenou mysl taky nezlevní, málem ztratil. Nelpěl, vždyť je Buddha, řekl si, a nebude si z toho tvořit utrpení, ale pokusí se o pochopení.

            Nořil se do hlubin vlastních vzpomínek a hledal, kde mu zůstala nepochopená a nedoceněná hmota. A našel. Podcenil význam hojnosti hmoty v životě, kde byl princ a měl všechno. Uvědomil si, že před ní zdrhnul, místo, aby pochopil její význam a využil ji ve prospěch všech trpících bytostí i sebe samého.

            Tak za své bohatství tehdejší vzal zodpovědnost a prožil ten příběh znova. Z paláce neutekl, po zjištění situace v podzámčí pomohl chudému lidu svými penězi postavit kvalitnější obydlí, pořídit lepší nástroje a naučil je, že karma znamená vzít za svůj život zodpovědnost a uvědomovat si, že jak svou cestu vytvoříme, tak po ní budeme i kráčet. Nemohl v tu chvíli využít svých znalostí kvantové fyziky a rezonanční shody vlnění elektromagnetických polí příčiny a důsledku, ale zjednodušil to pro místní jazykové poměry. Učil je nebýt obětí a chudákem, ale králem a stvořitelem. A své osvícené zkušenosti, svaté pravdy a moudrosti vyňal z roviny teorie a zařazoval je do praxe každodenního života. Nepotřebovali už jen sedět pod fíkusem, ale naplňovala je radostí tvořivá práce ve hmotě vyvážená prací na duchu. Pochopili, že bohatství duchovní nejde proti bohatství hmotnému, ale můžou vzájemně spolupracovat.

            Někde by byl rád, kdyby i jeho následovníci pochopili, že karma se nedá vylepšit nakrmením mnichů, ale že si ji sami, i ti mniši, vylepšujeme pochopením, změnou frekvence vyzařované z příčiny, která pak změní i vyzařování důsledku a přitáhne jiné okolnosti. A že útěkem do kláštera před vnějším světem se nic neřeší a síla se nezískává. Může se nám stát dočasným azylem, místem k naučení se nějaké praxe, metodiky, získání návodů, ale to vlastně můžeme kdekoli, pokud jsme tomu otevření. A to, jestli jsme na poli Života zesílili, nepoznáme za zdí kláštera, ale v běhu každodenních činností při zvládání všech nástrah, které nám naše Srdce připraví. Poznáme to podle míry našeho soucitu, chápání, porozumění a schopnosti a ochoty poradit nejen sobě, ale i těm, které máme v našem Srdci.

            A tak i Buddha poznal a opravil si po sobě, že vzdávání se hmoty není rozumné, že ji potřebujeme pochopit, pracovat s ní a využít její energie, zkoušek a darů bez lpění a trpění. Protože bude-li mít naše tělo všechno, co potřebuje a co odpovídá jeho vyzařování (vlastně Života v něm), bude se nám lépe a ochotněji na sobě i pracovat. A pak se možná ne všichni, ale ti, kteří chtějí, dostanou i k tomu štěstí.